Blahořečení Bílé růže z Čech

Marie Magdalena Jahnová byla prvním ze čtyř dětí Karla Edwarda Jahna a Berty roz. Kleinové. V roce 1937, když jí bylo 21 let, vstoupila do kláštera šedých alžbětinek a přijala řeholní jméno Maria Paschalis. Od roku 1942 působila v Nyse jako kuchařka a pečovala o staré spolusestry. 

Dramatické završení jejího života se začalo naplňovat v březnu 1945, na sklonku války, kdy Rudá armáda postoupila až k Nise. Z německého Slezska utíkaly před sovětskými vojsky tisíce uprchlíků. Jejich vyprávění vzbuzovalo strach i na územích, kterými procházeli. Ještě před vstupem Rudé armády do Nisy byla sestra Maria spolu s další řeholní sestrou Marií Fides poslána matkou představenou na severní Moravu, která zatím nebyla válkou příliš dotčena. 

Hned z několika důvodů je toto rozhodnutí představené zvláštní. Vždyť v Sobotíně ani ve Velkých Losinách, které jsou také uváděny jako působiště obou sester, žádné alžbětinky před jejich příchodem nebyly a neměly zde ani žádné své dílo.
Když byla Nisa 24. března 1945 dobyta Rudou armádou, nacházelo se v ní asi 2000 lidí (v roce 1939 mělo město přes 35 000 obyvatel). Z toho bylo přes 200 řádových sester pečujících o nemocné, raněné a staré lidi, kteří zůstali ve městě.
Lze bez nadsázky říci, že kdo mohl, odešel ještě před příchodem sovětských vojsk. Za takové situace byla potřebná doslova každá ruka, proto se rozhodnutí sestry představené zdá poněkud nejasné. Roli snad sehrál i nesporný půvab a mládí obou sester. A také nebezpečí znásilňování ze strany Rusů. Ale víme, že se každopádně jednalo o výjimečné opatření – naprostá většina sester zůstala. Ukázalo se však, že matka představená jednala prozíravě, vždyť hned první den po obsazení města rudoarmějci byly zabity dvě řeholnice – sestry alžbětinky. 

Sestry Maria Paschalis a Maria Fides sdílely tehdy osud mnoha dalších uprchlíků. Dobové zdroje se zmiňují, že obce jako Velké Losiny, Sobotín a Petrov nad Desnou měly na sklonku války i dvojnásobný stav obyvatelstva než před válkou, tak byly přeplněny uprchlíky.
Sestry po odchodu z Nisy působily patrně nějaký čas ve Velkých Losinách. I tam se nacházelo velké množství uprchlíků ze Slezska a Východního Pruska, také lidí z Porúří postižených bombardováním a útulek pro kojence a děti atd. Na některém z humanitárních programů pro tyto potřebné se mohly sestry podílet. Není známo, jak dlouho se v Losinách zdržely. 

Obě po jisté době přešly do Sobotína, kde se připojily ke skupině řeholnic, které ve školní budově ošetřovaly staré lidi. 

Situace pracovně přetížených a v provizorních podmínkách pracujících sester se zásadně změnila příchodem Rudé armády do obce. Rudoarmějci, kteří se na německých územích chovali velmi nevybíravě k místnímu obyvatelstvu (a Sobotín byl jako sudetské území připojen již v roce 1938 k Říši), dorazili do obce Sobotín po silnici od Skřítku 7. května 1945. Již v prvních hodinách „osvobození“ docházelo k rabování a výtržnostem, které vyvrcholily 8. května popravou šestnácti Sobotínských a vypálením jejich domů. O dva dny později, 10. května, byla napadena a znásilněna jedna z šedých sester. Obě alžbětinky původně bydlely ve vsi u rodiny Thielových, ale poté co přišli Rusové, se přestěhovaly k ostatním sestrám do „štětínovské“ školy č. p. 54. 

V pátek 11. května projížděl kolem jeden ruský voják na kole. Zastavil a vstoupil do budovy. Sestra Maria Paschalis chtěla právě sejít ze schodů. Vyděšená vběhla zpět do místnosti, kde se zdržovali staří lidé, část z nich ležela na postelích. Rudoarmějec rozrazil dveře a požádal mladou sestru, aby ho následovala. Klidně řekla: „Já patřím Kristu,“ a ukázala na svůj kříž na růženci. Rudoarmějec ji uchopil za paži, ona se mu však vytrhla a ukryla se za stůl. Voják vystřelil do stropu. Když ji znovu vyzval, aby s ním šla, odpověděla rozhodně: „Zastřelte mě, Kristus je můj ženich, jen jemu patřím!“ Poklekla, vzala do ruky kříž, políbila ho a modlila se: „Prosím všechny o odpuštění, jestli jsem jim ublížila. Můj Ježíši, dej mi sílu zemřít.“ – Rus vystřelil. Měla 29 let...

Dobové svědectví
Podrobný popis této tragické události pochází z dobového písemného svědectví tehdejšího sobotínského faráře P. Bruna Esche. Ten je prý uložil do farního archivu, poslal na pražskou kurii a také nakonec publikoval v krajanském tisku v Německu.
Je ovšem jisté, že Esch nebyl přímým svědkem mučednické smrti sestry Paschalis a zaznamenal jen svědectví přítomných chovanců a možná i sester. 
Druhým hodnověrným dobovým zdrojem, který zmiňuje smrt sestry Paschalis, je sobotínská farní kronika. Do roku 1941 psal kroniku sám P. Esch, potom záznamy doplňoval někdo další, buďto kaplan Georg Heiny, nebo kostelník Engelbert Prosig. Kronika je v popisu události mnohem střízlivější. Uvádí, že „... Rusové zastřelili sestru Paschalis. Jeden ruský voják ji chtěl znásilnit. Ona se však vzpírala, uchopila kříž a vzkřikla: Já patřím Kristu, ne vám. Nato ji zastřelil.“

Nejasnosti kolem místa pohřbu
O místě pohřbu jsou různé zprávy. Pater Bruno Esch píše, že sestru Paschalis pohřbil u hřbitovní zdi naproti vchodu do sakristie. Toto místo je dnes opatřeno litinovým křížem a označeno nápisem a vzhledem ke svědectví P. Esche, který ji pohřbíval, je možné považovat toto místo za spolehlivě doložené.
Záznamy z farní kroniky tuto skutečnost a místo posledního odpočinku Marie Paschalis potvrzují.
Na stránkách farnosti sv. Jana Křtitele v Nise je uvedeno, že sestra Paschalis byla pohřbena ve Velkých Losinách za přítomnosti tří kněží, sester a mnoha věřících.
Tato informace však není nijak podložena a neobjevuje se ani ve vzpomínkách posledního německého faráře ve Velkých Losinách dr. Adolfa Schindlera. Je nepravděpodobné, že by zapomněl ve vyprávění, protkaném řadou podrobností, uvést takovou událost.

Po nihil obstat ze strany Kongregace pro blahořečení a svatořečení  ze dne 28. června 2011 byl dne 25. listopadu zahájen diecézní proces v kauze blahoslavení S. Marie Paschalis a jejích devíti společnic v Arcidiecézi vratislavské, zakončený 26. září 2015. Po přezkoumání v Římě podepsal papež František dne 19. června 2021 dekret o tom, že Marie Paschalis a jejích 9 spolusester zemřely „in odium fidei“ (z nenávisti k víře).