Před rokem se vrátil otec Emil Josef Kapaun domů.... anebo "stará parta znovu spolu"

Ray Kapaun, synovec otce Emila Josefa Kapauna posílá nádherný dopis.

Jeden rok. 365 dní. Přesto se zdá, jako by to bylo teprve včera.
Neuplyne jediný den, abychom s manželkou nemysleli na ten úžasný rok, kdy jsme přivezli otce Emila zpět domů.
Když vidím, jak  krátký život otce Emila na této zemi ovlivnil tolik lidí - po celém světě.
Nejkrásnější okamžiky, které jsme během tohoto roku zažili, se týkaly Otcových chlapců.
Jeho spolubojovníci, kteří s ním byli v tom strašném, zajateckém táboře.

Jeho chlapci, kteří dodnes říkají, že přežili jen díky otci Emilovi.

Vidět Paula Roache, tohoto křehkého člověka, jak stojí a zdraví svého přítele, spolubojovníka a toho, kdo mu zachránil život, když letadlo s otcem přistálo ve Wichitě. Na ten okamžik nikdy nezapomenu.
Mít možnost vidět, jak se Mike Dowe a Paul Roach zdraví v márnici a jak Mike říká Paulovi: "Když jsme se viděli naposledy, ani jeden z nás nepoužíval hole."  Na ten okamžik nikdy nezapomenu.
Být svědkem okamžiku, kdy se Mike a Paul znovu setkali se svým kaplanem a drahým přítelem.
Na ten okamžik se nikdy nezapomene.
 
Když jsem zavolal Miku Doweovi a řekl mu, že identifikovali  ostatky otce Emila, první, co řekl, bylo:
"Nemůžu uvěřit, že stará parta bude zase pohromadě".

Poslední věc, kterou Mike řekl otci, když jsme odcházeli z márnice, byla:
"Otče Emile, rozloučím se s tvými kostmi, ale nikdy nezapomenu."

Všem válečným zajatcům, kteří byli v tom táboře s otcem Emilem, nemůžeme  dostatečně poděkovat. Všichni, kteří se z tábora dostali, tak vyprávěli příběh otce Emila. Všichni se zasloužili o to, aby svět nikdy nezapomněl jméno otce Emila.

A obrovský dík patří všem věrným lidem z Plzně, z jeho rodná vesnice a farnosti.

Když jsme onoho sobotního odpoledne přivezli otce zpět do Plzně s kansaskou modrou oblohou nad hlavou, ozýval se pláněmi zvuk, který si nepamatuji, kdy jsem slyšel naposledy.
Plzeňské kostelní zvony vítaly otce Emila opět doma.

Dodnes, a to až do mé smrti, je mým nejoblíbenějším snímkem ten, který pořídil Marin Tajchman ve Washingtonu při předávání Medaile cti. Všichni váleční zajatci byli shromážděni pro skupinovou fotografii a Mike Dowe zavolal:
"Rayi, ty musíš být na téhle fotce taky." A pak se ozvaly hlasy: "Rayi!
Největší pocta, jaké se mi kdy mohlo dostat.  Být na fotografii se všemi těmi velkými hrdiny.
S chlapci otce Emila.