Kaplan námořnictva sledoval za 2. světové války v Pacifiku start letounu z letadlové lodi. Ačkoli byl o víc než deset let starší než pilot, během té nedlouhé doby společné služby se z nich stali dobří přátelé. „Byl to jediný mládenec, se kterým jsem trávil společné volno, když nepočítám své přátele z řad kněží,“ řekl kaplan později. Pilotova oddanost víře kněze udivovala, a i onoho rána přišel pilot na mši a přijal svátost oltářní.
Kněz pozoroval, jak napohled křehké letadlo odstartovalo na „rutinní misi,“ jak se tomu u námořnictva říkalo. Náhle se ozvalo zakašlání vynechávajícího motoru, z něhož vyrazil oblak dýmu. Stroj se vzápětí zřítil do moře. Kněz se bezmocně díval, jak se letadlo houpe na vlnách pět set metrů od lodi. Postupně se zalilo vodou a pomalu se potopilo. Kaplan si zapsal:
„Běžel jsem na záď, abych byl o něco blíž, protože naše loď musela udržovat kurz a nesměla za žádných okolností změnit rychlost. Z můstku signalizovali našemu torpédoborci, že došlo k nehodě. Už při běhu jsem se modlil a udělil i rozhřešení.
Natáhl jsem se, kam to šlo, a požehnal mu. Několikrát jsem to zopakoval. Z blůzy jsem vytáhl benedikcionál a začal odříkávat modlitbu za umírající. Neviděl jsem na text, oči jsem měl zalité slzami, musel jsem se modlit zpaměti. Letadlo se stalo jeho rakví, moře jeho hřbitovem, jeho bratři ve zbrani byli jeho pozůstalí.
Potřeboval ještě náhrobní kámen. Sáhl jsem do kapsy pro růženec. Měl jsem ho ze studií v semináři a chtěl jsem si ho nechat po zbytek života. Podíval jsem se na něj, naposled políbil kříž a hodil ho přes zábradlí, abych tím označil křesťanský hrob. A tak znamení kříže chrání na dně Tichého oceánu jeho ostatky a jeho duše krátce po svatém přijímání odešla ke Stvořiteli. Byl to dobrý pilot, výborný společník a pravověrný katolík.
Osudy jednotlivých kaplanů určovali jejich svěřenci. Kamkoli se jednotky armády vypravily, kaplani je následovali – do mrazivých pustin Aleutských ostrovů, do pouští severní Afriky, do jiho-pacifických džunglí nebo zbořených měst Evropy. Společně čelili stejným nebezpečím v bojích, stejným obdobím nudy, stejným problémům s veliteli, stejnému stesku po domově i stejnému nepoživatelnému jídlu. Zažívali ale i společnou radost a úspěchy.
Když potom v roce 1983 vyplňovali kaplani v USA, kteří přežili válku, dotazník, týkající se jejich zážitků z bojů, odpovídali i na dotaz, zda jim jejich práce s mužstvem připadala „prospěšná“.
Devadesát osm procent respondentů odpovědělo „ano,“ pouze dvě procenta „ne.“ Oněch devadesát osm procent rovněž uvedlo, že jejich práce za války byla to nejprospěšnější, co kdy dělali.
Na dotazy ohledně spolupráce s nekatolickými duchovními odpovídali obdobně, pouze jedno procento narazilo na „obtíže.“ Při rozhovorech s kaplany jsem se setkal s podobnými názory, často jsem slýchal vyjádření typu, „mezi vojáky jsem si našel nejlepší přátele“ nebo „o nejbližšího kamaráda jsem přišel během služby, šlo o mladého důstojníka, který zahynul v boji.“
Kaplani za Druhé světové války sloužili ve sboru, který pocházel už z koloniálních dob, kdy vysvěcení kněží nejprve doprovázeli americké vojáky do bitev. Dnešní struktura vojenské služby, profesionální školy a specializované úřady však vznikly až ve dvacátém století. Za první světové války byla zřízena vojenská škola pro polní kuráty a byli jmenováni první velitelé kaplanů v pozemní armádě i v námořnictvu. (Námořnictvo schválilo založení vlastní školy pro kaplany až po vypuknutí 2. světové války.) Služba kaplanů pro letectvo vznikla na základě zákona o Národní bezpečnosti z roku 1947, který z válečného Armádního letectva vytvořil samostatnou sekci vzdušných sil. Jako v každé odnoži ozbrojených složek i zde vznikl samostatný systém řízení zaměstnanců. Pro člověka zvenčí může organizace zaštiťující vojenské kaplany vypadat komplikovaně. Ale pro kaplany byl celý systém jednoduchý a úřední hierarchie přehledná. Sbor kaplanů pracoval na bázi spolupráce s jednotlivými církvemi a za Druhé světové války již fungoval efektivně a úkoly plnil takřka bezchybně.
V duchu hesla „spolupráce bez kompromisů“ bylo vše řešeno zcela věcně, a katolíci, protestanti i židé byli chápáni jako jedna skupina. Přestože každá denominace měla přes den čas na své bohoslužby, všichni jedli, spali, cvičili a trávili volno společně, přičemž příslušníci různých náboženství byli co nejvíc promícháni. Nejeden katolický kněz tak poprvé v životě hovořil se svým protestantským nebo židovským protějškem a naopak.
Později se takové propojování začalo nazývat „ekumenizmus,“ pokládaný za jednu z převratných změn v nedávné americké náboženské historii. Služba válečných kaplanů znamenala pro tuto myšlenku silný impuls, neboť každý kaplan se tohoto principu držel, ať ho osud zavál kamkoli a ať dělal jakoukoli práci. Za války šlo o pragmatické opatření, o znouzectnost, nikoli o progresivní církevní ideje. Katoličtí, protestantští i židovští teologové nicméně v poválečných letech celý koncept významně rozvinuli.
Katolíci, protestanté i židé slavili vlastní náboženské svátky a dodržovala vlastní rituály a tradice, kaplani se učili, jak vést bohoslužby ostatních denominací, přičemž se pohybovali na tenkém ledě – nechtěli se zpronevěřit vlastní víře, ani narušit rituály cizího náboženství. Například katoličtí kněží sloužili pro protestanty „bohoslužbu slova,“ měli pokyny, jak kombinovat zpěvy, čtení z Písma a kázání dle vlastního výběru. Rovněž měli instrukce, jak pro židovské vojáky vést Seder. Protestanští a židovští kaplani nesměli poskytovat služby zpovědníka či vést katolickou mši, stejně jako katolíci a protestanti nevedli židovské bohoslužby, které vyžadovaly přítomnost rabína. Protestantští a židovští kaplani se učili, jak pro katolíky vést modlitbu růžence a jak se modlit modlitby za umírající.
Během války sloužila většina kaplanů přibližně stejný počet bohoslužeb pro vojáky jiných náboženství jako pro ty „své,“ protože ozbrojené síly se potýkaly kromě jiného i s nedostatkem kaplanů, kdy na každého z nich připadalo 1 200 mužů. Necelá třetina vojáků, námořníků a letců se přitom hlásila ke katolické církvi, tudíž kněz fungoval spíš jako univerzální duchovní, jenž se staral o náboženské i o osobní potřeby druhých, jak nejlépe dovedl.
Po ukončení výcviku v kaplanské škole byl každý duchovní jmenován podporučíkem. Nahlásil se (někdy s obavami, někdy nadšeně) na své první působiště, což byla obvykle některá velká armádní nebo námořní základna v jednom ze 48 amerických států. A po několika měsících mohl být poslán do zámoří – a většina katolických kaplanů za 2. světové války sloužila skutečně buď v Evropě nebo v Tichomoří.
Pro každou větší jednotku určil sbor kaplanů rovněž dohlížející kaplany s odpovídající hodností. Tak měla 3. armáda generála Pattona kaplana 3. armády a kaplany ve velení každé divize a pluku. Námořnictvo přidělovalo kaplany k oblastem, flotilám, eskadrám a dalším jednotkám. Úkolem těchto nadřízených kaplanů bylo dohlížet na profesionální práci svých podřízených a koordinovat ji. Odesílali pravidelná hlášení na úřad náčelníka kaplanů ve Washingtonu a v daných intervalech (obvykle půlročních) vyhotovovali hodnocení každého kaplana, stejně jako to dělali velitelé u svých vojáků. (Federální vláda všechna tato písemná hodnocení kaplanů uchovává ve Státním dokumentačním středisku, což je pobočka Státního archivu v marylandském Suitlandu, a tyto záznamy byly pro tuto knihu neocenitelným zdrojem informací.) Nadřízený kaplan mohl též navrhnout převelení podřízeného, přidělit mu k ruce další kaplany, poslat ho na léčení nebo mu doporučit krátký odpočinek.
Největší vášně budily pře o sexuální morálce. Kněží, pastorové i rabíni bojovali proti prostituci (u vojenských základen a táborů úspěšně fungovala řada nevěstinců) i proti široké dostupnosti kondomů, jež měly vojáky při sexuálním styku chránit. Armádní praxe vydávání kondomů mužům, kteří se chystali opustit stanoviště, a zřizování „očistných stanic,“ jež po návratu navštěvovali, kaplany dráždila, hlavně katolické kněze a fundamentalističtější pastory (byla to jedna z mála věcí, na níž se shodovali.) Řada katolických i protestantských kaplanů rovněž rozhořčeně protestovala proti tomu, že armáda prodává ve svých obchodech „pornografii.“ Dlužno podotknout, že pornografie v dnešní podobě ve válečných letech neexistovala, takže si můžeme říkat, kvůli čemu vlastně bylo tolik povyku?
Největším přínosem práce kaplanů byla jejich oddanost mužům a ženám, jimž sloužili, doma nebo v zámoří. Zaplatili za to však vysokou cenu. Mnozí v boji zahynuli či byli zraněni, strávili dlouhá léta v zajateckých táborech, kvůli snaze poskytovat duchovní útěchu zraněným námořníkům, vojákům i letcům. Padlo 25 katolických kaplanů (z celkového počtu 100 zabitých duchovních všech denominací ve dvou sborech kaplanů), 90 jich bylo raněno (z celkových 275) a 12 jich bylo vězněno v zajateckých táborech (z celkového počtu 42). Ke konci války sbor kaplanů oznámil, že utrpěli větší procentuální ztráty než jakákoli jiná součást branných sil kromě pěchoty a armádního letectva.
Zdálo by se, že katoličtí kněží, kteří sloužili během války v ozbrojených silách – a s nimi i protestantští a židovští kaplani – se svých úkolů zhostili nadmíru dobře, navzdory osobním selháním i nepříjemně vysokého počtu konfliktů se svými nekatolickými protějšky. To, že řada z nich projevila skutečné hrdinství, je nad slunce jasné.
Toto výjimečné postavení znamenalo, že kaplani mohli proniknout mezi velitele i jim podřízené vojáky. Často si vytvořili pevná pouta s kolegy důstojníky i s mužstvem, přesto nepatřili ani do jedné skupiny. Díky svému odstupu mohli sledovat úspěchy i těžké zkoušky vojáků, jimž sloužili, a zároveň jejich náboženské a psychické rozpoložení. Z vyprávění kaplanů, z jejich dopisů a vzpomínek je možné poskládat obraz života obyčejných pěšáků, jaký jinde nenaleznete.
Tito muži víry, kteří se změnili na muže války, měli nezávislý pohled, a jejich drásavá a často hluboce dojímavá vyprávění o tom, co zažili, stojí za hlubší prozkoumání. Například dopisy jezuitského kaplana Jamese Deasyho, který sloužil na Iwodžimě, jsou vzácným popisem bitvy z první ruky, zachycujícím nejen jeho utrpení, ale i utrpení mariňáků, jejichž osudy tak dobře znal. Jeho jímavé vyprávění bylo zbytečně dlouho skryto veřejnosti.
Zdroj: Vojenští kaplani US Army ve 2. světové válce autora D. Crosby