Voják Herbert A. Miller měl být v roce 1950 zastřelen severokorejským vojákem. Byl zraněn na noze a sotva chodil, natož aby se plahočil téměř dalších 100 mil do zajateckého tábora. Ale když nad ním stál severokorejský voják s pistolí namířenou na jeho hlavu, vojenský kaplan "odstrčil toho chlapa stranou... zvedl mě a nesl mě", řekl Herbert Miller.
Tímto kaplanem byl otec Emil Josef Kapaun, katolický kněz, který zůstal se zraněnými poté, co byli příslušníci jeho 1. jízdní divize armády nuceni ustoupit z bitvy u Unsanu v listopadu 1950. "Dal si mne na záda," vzpomínal Miller. "Bez něj bych tu nikdy nebyl."
Miller a jeho spolubojovníci strávili v korejském zajetí tři roky. Mnoho vojáků tam zahynulo, včetně Kapauna. Někteří však přežili až do osvobození v roce 1953.
Osmaosmdesátiletý Miller a jeho šedesátiletá manželka Joyce nyní žijí poklidným životem v Pulaski (Lewis). Po válce Miller pracoval 34 let pro společnost Rollway Bearing Co.
Miller však nikdy nezapomněl na své zážitky z korejské války ani na muže, který mu tehdy zachránil život. O těchto zážitcích hovořil nedávno, když byl v oblasti, aby promluvil k pobočce Asociace amerických vojenských důstojníků.
Jeho vojenské zkušenosti začaly v roce 1943, během druhé světové války. V den D 6. června 1944 byl mezi příslušníky 101. výsadkové divize, kteří seskočili padákem do Francie. Bylo mu pouhých 17 let. Proč šel do války v tak mladém věku? Byl "hloupý!" Miller se smál. Dále vysvětloval, že jeho bratr byl stíhacím pilotem v jižním Pacifiku a přihlásil ho do války. Vzpomínal, že když se stal "skokanem", dostal vyšší plat.
Když 25. června 1950 začala korejská válka, byl Miller cvičeným a zkušeným armádním seržantem.
V bitvě u Unsan byl Miller se svou jednotkou nucen ustoupit. "Dostal jsem zásah ručním granátem" a padl jsem na zem. Když Severokorejci "vyčistili" bojiště, jeden z nich na Millera namířil zbraň. "Myslel jsem, že mě zastřelí," vzpomínal, dokud mu nepřišel na pomoc Kapaun. Miller řekl, že jeho příběh pomohl Kapaunovi v roce 2013 posmrtně získat Medaili cti.
V citaci k Medaili cti se uvádí následující: „Kapaun krátce po svém zajetí, zcela bez ohledu na svou osobní bezpečnost a s neochvějným odhodláním, statečně odstrčil nepřátelského vojáka, který se chystal popravit seržanta první třídy Herberta A. Millera. Kaplan Kapaun svou statečností nejenže zachránil život seržanta Millera, ale také svou bezkonkurenční odvahou a vůdcovstvím inspiroval všechny přítomné, včetně těch, kteří by jinak v panice uprchli, aby zůstali a bojovali s nepřítelem až do jeho zajetí.“
Zajatci byli převezeni do zajateckého tábora, na který Miller vzpomíná jako na "příšerný", s nedostatkem jídla, tepla a lékařské péče. Jejich jídlo se často skládalo z "malé misky prosa namočeného ve vodě dvakrát denně".
Ačkoli byl Kapaun důstojníkem, "proklouzával ze svého rajónu" ve věznici "do naší budovy", kde byli ubytováni poddůstojníci.
Posiloval nás a modlil se za nás" v těchto doslova podmínkách. Kněz rozdával své vlastní jídlo ostatním vězňům a další jídlo kradl dozorcům.
Věznici tvořily "domy z bláta", "bez nábytku". Věznění vojáci "spali na podlaze" a byli nuceni ležet vedle sebe v přeplněných ubikacích. Když se jeden z nich otočil, museli tak učinit všichni. Společné tělesné teplo však také mnohým z nich pomohlo udržet se při životě.
Dvakrát se Millerovi a některým dalším podařilo uprchnout, bohužel byli chyceni a potrestáni. „Zlomili mu loket, vyrazili zuby, zlomili nos,“ vzpomínal Miller.
Útěchou mu byly verše z Gedeonovy bible a rozhodl se, že "už se smrti nebojí".
Kapaun zemřel v důsledku bídných podmínek 23. května 1951 ve věku 35 let. Po jeho smrti "kluci pokračovali" v práci podle jeho příkladu. "Naučil nás spolupracovat," řekl Miller.
A pak jednoho dne, 18. září 1953, přišli jejich věznitelé, "řekli, že byla podepsána mírová smlouva" a "hodili nás do nákladních aut" a železničních vagónů, které je převezly na nemocniční loď amerického námořnictva. Dostali jsme sprchu, jídlo - a SVOBODU. Miller se vrátil do USA v říjnu 1953. Když přišel domů, "můj bratr mě popadl" tak silně, "že jsem myslel, že mě uškrtí!".
V roce 1993 byl Kapaun papežem prohlášen za „služebníka Božího“, což je první krok ke svatořečení.
Kapaun vyrůstal v Plzni v Kansasu a svou první mši sloužil v tamním venkovském kostele. Miller se tam v roce 2008 zúčastnil slavnosti a před biskupem a asi pětistovkou přítomných hovořil o své záchraně Kapaunem.